Jak chutná Jižní Amerika - jezero Titicaca

Nachází se v nadmořské výšce 3800 metrů a je zbytkem dávného obrovského jezera Ballivián, které kdysi dávno zaplavovalo celou rozlohu náhorní planiny Altiplano.
Jezero Titicaca má kolísavou rozlohu (okolo 8300 km2), na jehož březích leží Puno, které jsme včera navštívili. Ale daleko zajímavější než ono město jsou obydlené jezerní ostrovy, na něž máme namířeno dneska. Jejich obyvatelé žijí zcela v závislosti na rákosu zvaném totora. Je to rostlina, jejíž odumřelá stébla padají do vody, pak jsou prorůstána novými a to vše dohromady vytváří nad mělčinami pověstné plovoucí rákosové ostrovy. Nejznámější z nich jsou Los Uros a právě ty chceme dnes navštívit. Ráno je v přístavišti u jezera dost chladno, voda má 3 – 9°C, jinak ovšem v létě bývá teplota vody při hladině 17 – 19°C. Vyplouváme „línou kocábkou“ a vodní dobrodružství začíná. Na lodi s námi jedou společně ještě dva hezcí Brazilci, kteří mají na hlavách kukly (čepice). Hned po vyplutí si vylézají na střechu lodě nad kapitánský můstek, odkud vleže pozorují okolí. Slunce svítí, ale fouká vítr, a proto není nijak teplo. Ráda se schovávám na záď a nechávám se olizovat slunečními paprsky. Nepřipadá mi, že by mohly uškodit, naopak, příjemně hřejí. Vedle mne sedí pět mladíků z Izraele a studují si v knize informace o jezeře. Nahlížím jim do ní, ale písmenka jsou hebrejská, takže se nic nedovídám. Raději tedy pozoruji modrou vodu jezera a nechávám se naším plavidlem kolébat. Konečně přistáváme u Isla de los Uros a vystupujeme na Santa Maria. Je to zvláštní pocit vystupovat z vody ne na zem, ale na ostrov ze samého rákosu. Čekala jsem, že se to třebas bude houpat nebo ponořovat, když na to člověk vystoupí, ale ono ne. Našinec má prostě různé představy o tom, co to je plovoucí ostrov. Já se teď na jednom ocitám, takže mám na co koukat a žasnout.
Jsem zvědavá na rákosové lodě, které indiáni z totoru staví (nebo spíše vyvazují) a o nichž se tvrdí, že jsou prostě unikátní. Stačí jediný pohled, aby je člověk poznal. Na přídi trčí dračí hlava, dno mají vystlané rákosem a jsou bachraté, jako břicho kachny. Při bližším zkoumání zjišťuji, že kachnu nejen připomínají, ale i podobně po vodě plují. Bez velkého ponoru, jakoby na vodě seděly. Kromě nich tu kotví i jednoduché čluny, také z rákosu, na nichž loví muži časně ráno ryby. Z rákosu se na ostrovech staví i domky, jejichž životnost je ovšem pramalá. V mokrém prostředí vydrží asi jeden rok. Pátrám, jak jsou vyrobeny. Je to jednoduché. Lehká dřevěná kostra se obloží stěnami (rohožemi) z rákosu, samozřejmě i střechy jsou z totoru. S úžasem zjišťuji, že suchou totorou se tady dokonce i topí na ohništi umístěném na kusu plechu. Je to prostě totorový ostrov, tak se nelze divit. Divím se však pořád. Sedící indiánka drtí na kulatém placatém kameni kukuřičná zrna půlkulovitým kamenem, kterým kolíbá ze strany na stranu a vyrábí tak kukuřičnou mouku. Před domky se válí hliněné nádobí. Indiáni totorových ostrovů se živí rybolovem, sběrem ptačích vajec, mladými vařenými výhonky totory (oni to rákosí i jí!) a lovem vodních ptáků. V jednom rákosovém domečku bez dveří takového oškubaného ptáka zahlédnu ležet na zemi (tedy na totoru). Nejspíš si na něm hodlají pochutnat dneska při obědě. Na rozprostřených kusech barevných látek si prohlížím vystavené suvenýry, které tu nabízejí ženy k prodeji. Je to nejrůznější keramika, keramická bižuterie a vlněné textilie. Na nákupech z pobřeží jsou zdejší obyvatelé závislí jen minimálně. Opatřit si na ostrovech nedokážou jedině sůl, kukuřici a vlnu z lam a ovcí. Totoroví indiáni sebe nazývají Urové (los Uros) a mají vlastní svérázný výklad vzniku svého původu. Jakže se tedy objevili? Bůh Viracocha seslal na zemi spoustu vody. Ještě před záplavami proměnil pracovité lidi v kachny. Když se pak ve vodách jezera Titicaca znovu narodilo slunce, v rákosí plavaly kachny. Po zrození slunce Viracocha udělal další zázrak: mnoho kachen proměnil zpátky v lidi. Jenže tito lidé už byli zvyklí žít v rákosí a rozhodli se je již nikdy neopustit. Tak se zrodili Uruové. Nepřipadá vám to jako zajímavá paralela pověsti o potopě světa?
Po dostatečně dlouhém divení a prohlížení nasedáme zpátky do kocábky, opouštíme plovoucí rákosové ostrovy a pokračujeme v cestě po jezeře na Isla de Tequila. Když vjíždíme do přístavu v klidné zátoce, zjišťujeme, že pokud se chceme podívat skutečně až na vršek ostrova, nebude výstup nikterak snadný. Příkré schodiště zdoláváme pomalu, schod po schodu. Potkáváme starého, bosého muže, který si to šlape dolů pro vodu, kterou pak vynáší na vlastních ramenech nahoru. Mně na rozdíl od něj dává kopec „zabrat“, ačkoliv jdu bez zátěže! Ve strmém svahu pasou děti ovce. Procházíme kolem malých terasovitých políček, odkud jsou proti horizontu vidět ruiny starých bran. Tam se musíme dostat, abychom jimi vešli na prostranství, odkud bude možné spatřit do dálky se rozprostírající vody jezera a vzdálená pobřeží na obzoru. Fouká příjemný vítr a osvěžuje v poledním horku naše zpocená a zadýchaná těla. Protože od samého rána plujeme na kocábce, kde není záchod, hledám něco, co by se mu mohlo podobat. Už je to akutní záležitost! Vcházím do jednoho baráčku, který nese v průčelí honosný název RESTAURANT a nacházím hledané. Konečně záchod! Je to vyhloubená díra mezi dvěma placatými kameny, ohrazená do kruhu zapíchanými pruty, mezi kterými fičí vítr. Splňuje to svůj účel. Není zapotřebí žádný větrák. No prostě: kulatý, zastřešený, proutěný záchod. Na tomhle zážitku je nejlepší, že je mi hned líp. Rozhodujeme se, že na oběd zůstaneme tady. Přichází černovlasé děvče s krásnýma tmavýma očima, oblečené v červeném šatu. Červená a oranžová jsou teplé barvy, které tady nosí jen svobodné dívky, aby ukázaly, že jim to sluší, že jsou plné života a po životě lačnící. Modrá a zelená - tedy barvy studené - jsou pro vdané ženy, protože ty už žádné lačnění nepotřebují.
Temnooké krasavici to sluší a pánové z její nabídky vybírají rybu (nejspíš místní - jezerní). Dostáváme obrovské porce, k nim hranolky a rýži. Chlapi říkají, že je to „suchá“ kombinace, a proto chtějí ještě salát. Ale dostávají jen nakrájená rajčata, která za salát nechtějí uznat, protože na nich není aspoň cibule. Snaží se s personálem dorozumět, ale nedaří se! Tak jak se řekne španělsky cibule? Ani přivolaný majitel nechápe, co to vlastně ještě chtějí. A v tom mě to napadá. Cestou na záchod roste na záhonku cibule. Beru ho za ruku a vleču k onomu záhonku. Ukazuji na ni a česky mu slabikuji: ci-bu-le! V té chvíli se mu rozsvítí, ťukne se do čela a celý rozzářený španělsky odpovídá: cebolla! Žasnu! Cibule – Cebolla. Vždyť v tom slově je taková příbuznost a on nechápal, že chceme právě a jenom tu cibuli! Všechen personál se jde podívat na ty extravaganty, co chtějí cebollu. Jeden pak přináší rajčata s nakrájenou cibulí a spokojenost je na obou stranách. Čas pokročil, dopíjíme chvatně eukalyptový čaj, protože čas nezbývá a my musíme rychle sejít do přístaviště. Zdolat kopec dolů je snazší už proto, že se ochladilo a není takové horko. Nasedáme do kocábky, která čeká v přístavišti, a vyrážíme nazpět. Vracíme se stejnou cestou, takže znovu míjíme plovoucí ostrovy. Jak začíná v pozdním odpoledni slunečnímu žáru ubývat na síle, je vidět člun se dvěma postavami: on a ona plují do rákosí a před mými zraky v něm mizí jako za zavírajícími se dveřmi. Kam jedou teď navečer? Na lov? To určitě ne. Spíš jí teď v rákosí říká: „Pojď, uděláme si malého rákosníčka!“ Jsou přece z rákosových ostrovů.
Usmívám se té představě, a zatímco mě houpá naše vracející se kocábka, v duchu se s jezerem loučím: Adios, lago Titicaca, - sbohem, rákosové ostrovy …

Přebrané, propláchnuté, namočené fazole uvaříme do měkka, osolíme, přidáme masox a zředíme horkou vodou. Na jemně nakrájené slanině osmahneme na kolečka nakrájenou cibuli, zasypeme paprikou, doplníme spařenými, oloupanými a pokrájenými rajčaty, podusíme, přidáme k polévce a povaříme. Podle chuti dosolíme a opepříme. 

Napsala: Jiřina Štokingerová

P.S. Na fotografii je indiánka z lidu Los Uros hlídající malé dítě...