Proudění 11 - Miluška, Litomyšl a jiné lásky

Tentokrát jsme v rámci našeho interaktivního pořadu proudili s Miluškou Bálešovou,  a bylo to moc příjemné popovídání i s malým pohoštěním a kávičkou.

Tak trochu jsme přitom napodobili tzv. „kafíčkovou společnost,“ kterou prý ráda pořádala ve svém salónu v Litomyšli, paní Magdaléna Dobromila Rettigová v době začínajícího národního obrození a  mluvilo se na ní hlavně o „vlastenčení,“ ženských spolcích a jak jinak, i o vaření v českých domácnostech. Tu druhou a třetí možnost jsme trochu odbyli, :-) ale  „vlastenčení“  jako důležité téma zůstalo, protože k Milušce, jak ji všichni známe, neodmyslitelně patří láska k domovině, stejně jako její „srdcovka“ – město Litomyšl. Prožila tam důležité okamžiky svého bohatého,  ale  zdaleka ne  lehkého, života. Cestovali jsme s ní časem jejího pohnutého dětství i  mládí - stejnými ulicemi, kterými se kdysi procházely slavné osobnosti našich dějin a kultury a zejména obrozenecké období formovalo zvláštní  atmosféru města, do kterého  Miluška svým vzezřením, založením,  vyjadřováním i noblesou zapadá.  „Genius loci, genius hominis,“ –„ duch místa, duch člověka,“ napadne vás  a řeknete si, že snad opravdu existuje někdy skrytá, jindy zjevnější, míra předurčenosti našich osudů a souznění s konkrétními místy. Ostatně Miluška je toho dobrým důkazem.  Už proto, že svým dětem od mala zpívala,  vyprávěla pohádky a skládala pro ně svoje vlastní  kouzelné básničky – znáte snad lepší způsob, jak u svých potomků nenásilně  vytvořit pouto k rodnému jazyku?   
Pomyslný výlet do  Litomyšle jsme si zpestřili poslechem Smetanovy „Mé vlasti,“  s Miluškou jsme si zazpívali několik písniček a v jejím podání jsme si poslechli Dvořákovo Largo  z „Novosvětské.“ Na závěr jsem Milušku oslovila, aby nám přednesla  básničku, o níž vím, že ji nosí v paměti. Její autor  není znám, o to víc  jsou ty verše zvláštnější a dojemnější.  Jsou  o zralé lásce, a protože  lásky není nikdy dost, a dokud dýcháme, nepřestáváme po ní toužit, nechť nám tahle básnička prohřeje trochu smutné  říjnové dny. A kdybyste čirou náhodou poznali, věděli, nebo objevili, kdo ji napsal – dejte vědět.

Miluščina báseň  od neznámého autora

Když v pozdním věku milujeme,
víc něhy dáme těm,
kdož s námi sní.
Tvé světlo naposledy chceme vychutnat,
Ty naše lásko poslední.
Stíny už nebe zahalily,
jen na západě lehce plane den,
ach, večer, počkej, jen chvíli počkej,
ať smím být znovu okouzlen.
I když krev v žilách skoro dřímá,
v mém srdci neklidném
přec něha je,
ach lásko, lásko, poslední má,

jsi moje zoufalství i naděje….

Autor textu: Dana Marková